Reklama
 
Blog | Johana Chylíková

Mapa rasismu v Evropě: Česko vyniká, ale metoda měření pokulhává

Je tomu pár dní, co na sociálních sítích koloval článek srovnávající míru rasismu v jednotlivých evropských zemích. Článek představuje evropskou mapu rasismu, ve které jsou jednotlivé státy vybarveny odstíny červené a modré, podle toho, jak velkou míru rasismu vykazují jejich obyvatelé. Mapa je založena na datech z dlouhodobé studie sociálních psychologů z Harvardu, kteří pro určení míry tzv. implicitního rasismu použili psychologický test. Obyvatelům Česka studie neukázala zrovna veselý obrázek domoviny; Česko je podle americké studie nejrasističtější evropskou zemí, společně s Litvou. Moc dobře na tom nejsou ani další východoevropské země, jako třeba Ukrajina nebo Estonsko. Naopak západoevropské země a především skandinávské země vyšly nepřekvapivě jako nejméně rasistické. Na první pohled tedy mapa přináší obraz, který by se asi dal očekávat – rasistickou východní Evropu a obrozený Západ, resp. Sever. Otázkou ovšem je, jestli datům, na jejichž základě mapa vznikla, můžeme věřit. V tomto článku chci ukázat, že s důvěrou bychom v tomto případě měli být opatrní.

Evropská mapa rasismu je založena na datech z tzv. Projektu Implicit, který od roku 2002 sbírá data prostřednictvím volně přístupné webové stránky. Slabší stránkou studie je, že test mohli vyplnit jen lidé, kteří se o projektu sami dozvěděli a měli vůli projít celý psychologický test, rozhodně se tedy nedá mluvit o reprezentativním výzkumu. Z tohoto důvodu je samotné srovnávání zemí v mapě poněkud zavádějící a mělo by být doprovázeno důrazným upozorněním, že data nejsou reprezentativní za celou populaci států. Čistě pro pořádek je také na místě zdůraznit, že v datech, na jejichž základě Evropská mapa rasismu vznikla, jsou zahrnuti jen respondenti, kteří deklarovali, že jsou bílé rasy; je to proto, že výzkumníky zajímal tradiční rasismus, namířený proti jiným rasám než bílé (omlouvám se všem, kteří jsou alergičtí na slovo „rasa“. V článku o měření rasismu se mu dá těžko vyhnout). Hodnoty v mapě, na jejichž základě je země vybarvena spíše do červena (nadprůměrný rasismus v zemi) či do modra (podprůměrný rasismus v zemi), jsou vypočítány z psychologického testu tzv. implicitního rasismu a jedná se o průměry testu všech respondentů z jedné země. Rudá a modrá barva jsou v mapě rozděleny až na pár výjimek poměrně ostře; na rasistickém východě nejvíc vyniká Česko a Litva, následované Běloruskem a Ukrajinou a v podstatě všemi východoevropskými zeměmi. Sestavu nadprůměrně rasistických zemí doplňuje Itálie, Portugalsko a Španělsko. Tyto tři země jsou v západní Evropě výjimkami – zbytek Evropského západu (a severu) je pod průměrem ukazatele rasismu nebo se pohybují blízko něj. Respondenti z Velké Británie, Irska, Norska, Rakouska a Chorvatska skórovali v testu rasismu úplně nejníže. Následují je zbylé severské země, tedy Švédsko a Dánsko, společně s Nizozemskem a Belgií, které jsou rovněž pod průměrem. Zhruba ve středu naměřeného rasismu jsou pak podle harvardské studie Němci a Švýcaři.

Pokud nejste zrovna příznivci krajní pravice, budete souhlasit, že Evropská mapa rasismu nám Čechům a Češkám nesděluje pozitivní zprávu. I proto stojí za to, podívat se trochu blíže na metodu, kterou výzkumníci pro měření rasismu použili. Tou je speciální verze tzv. implicitního asociačního testu (Implicit Assosiation Test; IAT), který měří cosi, čemu se v sociální psychologii říká implicitní zaujatost (Implicit Bias). Implicitní zaujatost je něco jako podvědomý předsudek vůči lidem sdílejícím nějakou (často vrozenou) charakteristiku a je pro ni typické, že si jí člověk není vědom. Tento druh zaujatosti tak funguje podprahově a vyplouvá na povrch v reálných životních situacích; sociální psychologové se shodují na tom, že se lidé pod jejím vlivem chovají diskriminačně.

Evropská mapa rasismu, zdroj: Mindhacks.com

map rasismus

Evropská mapa rasismu je založena na datech ze speciální verze IA testu, která je konkrétně zaměřena na implicitní zaujatost vůči lidem jiné než bílé barvy pleti, test má tedy odhalit implicitní rasismus. Zkráceně se metoda nazývá Race IAT a má údajně schopnost odhalit skryté inklinace k rasistickému uvažování, které působí „pod povrchem“. Tento implicitní rasismus je podle sociálních psychologů něco hluboce skrytého, co ovlivňuje naše spontánní reakce a projevuje se v méně či více běžných situacích v sociálním kontaktu s lidmi jiné než bílé barvy pleti.

Proponenti metody Race IAT souhlasí s teorií, podle které metoda a) měří implicitní rasistickou zaujatost, b) výsledky v Race IAT jsou prediktorem diskriminačního rasistického chování, tj. čím vyšší skór jednotlivec v Race IA testu získá, tím spíše se v reálném životě chová diskriminačně k příslušníkům jiné než bílé rasy (metoda implicitně považuje za respondenta bílého muže či ženu).

Jak Race IAT vypadá? Test využívá vizuální prezentaci dvou druhů stimulů a předpokládá rychlou reakci respondentky či respondenta na klávesnici počítače. Respondentka usedne před počítač (většinou ten svůj domácí) a spustí test; na obrazovce počítače se jí pak jeden po druhém zobrazují stimuly – slova nebo obrázky, na které musí reagovat stisknutím jedné ze dvou kláves. Test má čtyři fáze a v každé z nich je respondentce nabídnuto několik stimulů.

1) V první fázi jsou zobrazovanými stimuly slova, která mají buď pozitivní, nebo negativní význam. Respondentka má instrukce stisknout klávesu „i“, když se jí zobrazí slovo o pozitivním významu (např. slovo „příjemný“), nebo klávesu „e“, když se zobrazí slovo o negativním významu (např. „tragédie“).

2) Ve druhé fázi jsou stimulem obrázky obličejů lidí, černochů nebo bělochů. Když se respondentce zobrazí obrázek obličeje černocha, má instrukci stisknout klávesu „i“, když se jí zobrazí obličej bělocha, má zmáčknout „e“.

3) Ve třetí fázi se zvyšuje kognitivní náročnost úkolu. Stimulem jsou zde oba předchozí typy podnětů, tedy jak slova o pozitivním či negativním významu, tak obrázky obličejů černochů a bělochů. Respondentka má instrukci stisknout klávesu „i“ v případě, kdy uvidí pozitivní slovo nebo obličej černocha. Naopak když uvidí negativní slovo nebo obrázek bělocha, má stisknout „e“.

4) Čtvrtá fáze je stejná jako ta předchozí s tím rozdílem, že se liší kombinace významu slova a obrázku obličeje. Respondentka má stisknout „i“, když uvidí negativní slovo nebo obličej černocha. Pokud uvidí pozitivní slovo nebo obličej bělocha, stiskne „e“.

Vyhodnocení testu je závislé na reakčním čase respondentky u každého stimulu, tedy na tom, jak dlouho jí trvalo zareagovat na každý jednotlivý stimul. Tyto časy jsou v řádech milisekund a i minimální rozdíly jsou považovány za významné. Z reakčních časů se vypočítá skóre testu, které má vypovídat o míře implicitního rasismu respondentky.

Výzkumnice a výzkumníci, kteří stojí za vývojem Race IA testu, se domnívají, že pro implicitně rasisticky uvažující lidi je asociace pozitivního podnětu s tváří černocha méně intuitivní, než asociace pozitivního podnětu s bělošskou tváří. Naopak asociace negativního podnětu s černochem je pro ně snazší, než asociace s bělochem. Z této jejich domněnky vychází interpretace výsledků Race IAT: projevem implicitního rasismu je, když respondentce trvá delší dobu zareagovat na pozitivní slovo, které je spojeno s černochem, než na pozitivní slovo, které je spojené s bělochem. Logicky je tak podle předpokladu projevem implicitního rasismu i to, když respondentce trvá zareagovat kratší dobu, když je negativní slovo spojeno s černochem, než když je spojené s bělochem.

Už víme, jak vypadá Race IA test, a známe předpoklad, na jehož základě jsou vyhodnocovány reakční časy. Je ale ten předpoklad správný? Je skutečně reakční čas pro různé stimuly validním ukazatelem implicitního rasismu? Je Race IAT dobrým měřícím nástrojem implicitního rasismu? Na otázky tohoto typu musí mít jasnou odpověď každý, kdo používá nějaký psychologický test. Pokud chceme dokázat, že Race IAT je z vědeckého hlediska dobrý test, tedy že měří implicitní rasismus, musíme nějak prokázat, že implicitní rasismus skutečně měří. Pro tento účel můžeme vyjít z definice implicitního rasismu, která mimo jiné říká, že implicitní rasismus ovlivňuje chování člověka. Nejdůležitějším testem validity Race IA testu by tedy měla být jeho korelace s projevy chování; za předpokladu, že test měří dobře, by se lidé, kteří mají vysoký skór v testu, měli chovat víc rasisticky, než lidé, kteří mají skór testu nízký. Jak ale rasistické chování měřit? Možnosti jsou omezené, ale jsou. Lze např. simulovat různé situace, ve kterých má respondent možnost ukázat rasistické chování. Je možné respondenta nechat hodnotit nějaký intelektuální výtvor, třeba literární povídku, která je viditelně opatřena jménem autora. Jména autorů jsou záměrně vybrána stereotypně bělošská nebo černošská a náhodně přiřazena k povídkám (bez ohledu na to, kdo je skutečný autor povídky). Projevem rasistického chování je pak nižší hodnocení kvality povídek opatřených černošským jménem. Možností, jak měřit rasistické chování ale existuje více, uvedený příklad slouží jen pro ilustraci.

Takže jak to je s tou korelací chování a testu Race IAT? Podle metanalýzy (analýzy, která analyzovala data ze všech dosud realizovaných studií) je test velmi slabým prediktorem rasistického chování, neboť výsledky z testu s chováním nekorelují téměř vůbec. Co to znamená? Že test neprošel testem validity a je možné, že vůbec neměří to, co jsme si mysleli. Možná se časem objeví studie, které validitu Race IA testu prokáží, v současné době však dostatečné důkazy o validitě tohoto testu nemáme, a proto mu nemůžeme plně důvěřovat.

Už tedy víme, že Race IAT na tom není s validitou úplně růžově. Má tedy alespoň vysokou reliabilitu? Reliabilita ukazuje, jak moc jsou opakovaná měření jednoho testu stabilní v čase, a v sociálních vědách i v psychometrii je považována za velmi významný ukazatel kvality měřícího nástroje. Běžně validitu zjišťujeme re-testováním; test necháme respondentům vyplnit dvakrát za sebou (s jistou časovou prodlevou mezi měřeními) a zajímá nás, jak silně spolu ta dvě měření korelují. Pokud korelují málo, tedy cca do hodnoty 0,6, nemá smysl slavit. Reliabilita by se totiž měla ideálně pohybovat nad hodnotou 0,8 a nižší hodnoty nenasvědčují nic dobrého. A jak je na tom s reliabilitou Race IA test? Zdá se, že poměrně špatně. Z údajů v tomto popularizačním, ale odborně kvalitním článku vyplývá, že korelace dvou měření Race IAT se zřídkakdy dostane nad hodnotu 0,4. To znamená, že kdybyste si dělali Race IA test dvakrát, s vysokou pravděpodobnostní byste při druhém pokusu získali jiný výsledek než u toho prvního.

Je škoda, že reliabilita a validita Race IAT nejsou přesvědčivé, neboť musíte sami uznat, že výzkumnice a výzkumníci, kteří test vyvinuli, na to šli docela lišácky. Studovaný subjekt si vlastně vůbec není vědom toho, že je testován jeho či její rasismus, resp. není v jeho silách ovlivnit výsledky. Tím mizí možnost, že se bude snažit výzkumníky ošálit. Bohužel, metodu v současné době nemůžeme považovat za důvěryhodnou, neboť dosud nikdo nepřinesl přesvědčivé důkazy o její kvalitě. Je sice možné, že test dokáže odhalit nějaké zrnko pravdy o neznámé velikosti (minimálně rozdělení východu a západu na mapě odpovídá výsledkům, které lze získat z jiných zdrojů, jak uvidíme dále), nicméně na základě mlhavého pocitu metodě věřit nelze.

Když si nemůžeme být jisti výsledky získanými jednou metodou, můžeme se porozhlédnout jinde. Rasismus nezajímá jen psychology, občas se na něj dostane i v sociálních vědách. Ty pro výzkum často používají tzv. metodu výběrových šetření, což je to, čemu se lidově říká „průzkumy“. Tato metoda využívá dotazník a deklarativní způsob měření postojů – respondent odpovídá na otázky a vyjadřuje svoje názory na standardizované škále odpovědi. Deklarativní měření rasismu má svoje omezení; takřka ve všech zemích existují různě silné sociální normy, vztahující se k veřejnému vyjadřování rasismu. A tyto normy zpravidla rasismus považují za negativní element (což platí především v západoevropských a skandinávských zemích). Není pochyb o tom, že jistou část respondentů taková norma může ovlivňovat při odpovídání na otázky tazatele. Data z dotazníkového šetření tak v případě takto citlivých témat přinášejí o něco pozitivnější obrázek společnosti, než jaký ve skutečnosti je. Ale i přes toto omezení mají deklarativní metody svou hodnotu; přinejmenším nám dávají informaci o tom, jak společensky žádoucí či nežádoucí je v dané zemi dát najevo rasistický postoj.

Pokud nás zajímá, jak moc jsou jednotlivé evropské země „rasistické“ z pohledu kvantitativní sociální vědy, můžeme se porozhlédnout v datech nějakého velkého evropského dotazníkového šetření. Několik málo otázek, které lze (možná i s trochou fantazie) použít pro odhad rasismu v jednotlivých evropských zemích, poskytují data mezinárodního projektu European Social Survey (ESS), konkrétně jeho sedmá vlna, která byla realizována na přelomu let 2014/2015. Jednoznačně nejlepším indikátorem rasistických postojů v dotazníku ESS7 je položka D23, která se doslovně ptá: „Myslíte si, že některé rasy či etnické skupiny se rodí méně inteligentní než ostatní?“ Výzkumnice a výzkumníci, kteří tuto otázku zařadili do dotazníku, využili existenci rasistické tradice, která dlouhodobě tematizuje inteligenci jako rasově podmíněnou vlastnost. Z této tradice vyplynulo přesvědčení, že lidé, kteří souhlasí s tvrzením, že inteligence je rasově podmíněna, mohou být považováni za rasisty.

Odpověď na položku D23 podali respondenti ve dvaceti evropských zemích a proporce souhlasných a nesouhlasných odpovědí můžete vidět v Grafu 1. Z něj je patrné, že nejvyšší proporce souhlasných odpovědí byla v České republice (38%) (Ha!) a v Portugalsku (36%), v závěsu jsou Maďarsko (30%) a Estonsko (30%).  Na opačném chvostu jsou skandinávské země, Švédsko (1%) a Norsko (1%), a Nizozemsko (6%).

V případě některých zemí se potvrzují výsledky, které přinesla evropská studie Projektu Implicit. Obzvlášť bolestné potvrzení je případ České republiky, která i v těchto datech pokořila všechny ostatní země a vystoupala na vrchol nejvyšší. V Evropské mapě rasismu s námi prvenství sdílela Litva, její pozice se však v datech ESS7 nepotvrdila – Litevci souhlasili s položkou D23 jen ve 20 procentech případů, čímž se zařadili po bok např. Velké Británie. Pro srovnání, ostrovní země byla v mapě rasismu za nejméně rasistický stát, v datech ESS spadla do průměru. Na druhou stranu se v datech ESS 7 potvrdila pozice skandinávských zemí a Nizozemska, jako nejméně rasistických států v Evropě. Za povšimnutí rovněž stojí umístění Portugalska, které obě metody zařadily mezi nejvíce rasistické země, a v podstatě to samé platí pro Estonsko. Naopak Maďarsko vyšlo z dat ESS jako „rasistická“ země, zatímco v Evropské mapě rasismu bylo v podstatě průměrné.

Graf 1: Odpovědi na otázku D23, Data: ESS 7

smegbli

Jako další (a o dost horší) indikátor rasismu v datech ESS7 se nabízejí dvě dotazníkové položky, které zjišťovaly postoj respondentů k přijímání uprchlíků. První položka (B29) zjišťovala postoj respondentů k přijímání uprchlíků stejné rasy nebo etnika jako je majoritní populace země, druhá položka (B30) chtěla vědět názor na přijímání imigrantů jiné rasy nebo etnika než je majorita. Dotázaní vyjadřovali na čtyřbodové škále, jak velkému množství lidí by dovolili, aby přišli do jejich země. Škála odpovědi měla hodnoty 1) dovolit hodně lidem, aby do země přišli, 2) dovolit to některým, 3) dovolit to malému počtu a 4) nedovolit to nikomu. Vzhledem k tomu, že první položka (B29) se ptá na imigranty bílé rasy či stejného etnika a druhá (B30) na imigranty jiné než bílé rasy či jiného etnika, je možné z rozdílu odpovědí na tyto dvě položky odhadnout, jak velký vliv měla na odpověď rasa či etnikum potenciálně přijímaného imigranta. Tento rozdíl nám tak může sloužit jako provizorní indikátor rasismu. Hodnoty proměnné, zkonstruované z rozdílu položek B29 a B30, mají interval od +3 do -3, kde + 3 znamená maximální preferenci uprchlíků jiné rasy, -3 znamená absolutní preferenci imigrantů bílé rasy, a 0 znamená nulový rozdíl mezi postojem k imigrantům bílé rasy a jiné než bílé rasy.

Problém s touto zkonstruovanou proměnnou tkví v tom, že její hodnoty jsou závislé na celkovém postoji respondenta k problematice uprchlictví. Pokud respondent již u první položky (B29) odpověděl variantou 4) „nedovolit nikomu, aby do země přišel“, nemohl už u následující otázky, lidově řečeno, jít níž, a musel znovu zvolit stejnou odpověď. U lidí, kteří již v první položce zvolili hodnotu 4), tak nelze případný rasistický postoj odhalit. To je případ především respondentů v Česku, kde u položky B29 zvolilo variantu „nedovolit to nikomu“ 17% respondentů (jen pro pořádek, Češi a Češky „vyhráli“ mezinárodní srovnání i v této otázce; proporce odpovědí „nedovolit to nikomu“ byla ze všech zemí nejvyšší právě v Česku). Vysoký podíl odpovědi variantou 4) ale byl i v Maďarsku (12,5%) a v Portugalsku (11%). Ve všech ostatních zemích byla frekvence varianty odpovědi 4) pod 8 procent, ve Skandinávských zemích byla proporce zanedbatelná. Údaje indikátoru vypočteného z rozdílu odpovědí B29 a B30 je tak potřeba brát s velkou rezervou a myslet na to, že především v Česku, Maďarsku a v Portugalsku asi nemá moc vysokou výpovědní hodnotu.

Podívejme se do Tabulky 1, kde jsou země seřazeny podle průměrné hodnoty rozdílu mezi dvěma otázkami od nejmenšího rozdílu k největšímu. Zeměmi, kde je bílá barva kůže pro přijetí nejméně důležitá, jsou Švédsko a Nizozemsko. V tom se opakují výsledky získané položkou o podmíněnosti inteligence i z Evropské mapy rasismu. Malý rozdíl je i v Norsku a dále ve Velké Británii, Španělsku, Irsku a Portugalsku (Portugalsko ale nebereme úplně vážně – viz výše). Nejvyšší důležitost hraje barva kůže v názoru na přijímání uprchlíků v Maďarsku (to sice také nebereme úplně vážně, ale ten rozdíl je na pováženou) a v Estonsku. Poněkud překvapivě se hned na třetím místě odzadu objevilo Dánsko a před ním Německo, obě tradičně liberální a otevřené země. Větší rozdíly jsou patrné i ve Švýcarsku a Litvě. Výsledky z Tabulky 1 se dají shrnout tak, že mezi země s nejmenším rozdílem se neprobojovala ani jedna východoevropská země. Nejblíže západu bylo Polsko, které se pohybovalo na úrovni západoevropských zemí už v datech k otázce o rasové podmíněnosti inteligence. Celkově se výsledky provizorního indikátoru rasismu podobají předchozím analýzám jen částečně; potvrdila se pozice skandinávských zemí a Nizozemska jako nejméně rasistických zemí, a opět jsme pozorovali nadprůměrný rasismus v některých východoevropských zemích. Na druhou stranu, výsledky některých zemí, jako např. Dánska či Německa, jsme v předchozích datech neviděli.

Tabulka 1: Průměrné hodnoty rozdílu mezi otázkami B29 a B30 v jednotlivých zemích

Tabulka1_2

A jak to celé shrnout? Z pozice Češek a Čechů byla tato malá exkurze do měření rasismu v Evropě jízdou na horské dráze. Nejdříve nás vyděsila mapa Evropy, ve které bylo Česko označeno za nejrasističtější evropskou zemi, ale pak nás uklidnila informace, že použitá metoda měření není úplně košer. Jenže potom nás uzemnila data projektu ESS7, podle kterých to vypadá, že v evropském kontextu rasisty přece jen jsme. Nakonec se proto hodí trocha toho blahodárného relativizování. Žádné metodě nelze věřit stoprocentně a všechny metody měří s chybou. Všechny zvolené ukazatele jsou do jisté míry nepřesné a nemusejí přinášet skutečný obraz atmosféry v jednotlivých zemích. Ale aby toho relativizování nebylo moc, musíme přece jen uznat, že nějakou výpovědní hodnotu použitá data mají. Možná Česko není úplně nejrasističtější evropskou zemí ze všech, ale z toho co víme, to vypadá, že jsme zřejmě rasističtější než evropský průměr.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama